Press "Enter" to skip to content

ECB přiznává, že uplatní měnovou politiku, která dle ní samotné může zvýšit rozdíly mezi bohatými a chudými

Bohatí budou ještě bohatší a chudí ještě chudší. Takový může být výsledek měnové politiky, kterou si právě kvůli této hrozbě, již sama připouští, Evropská centrální banka až do dneška odpírala. Právě dnes však toto tabu ruší. Musí. Rozevírání nůžek bohatství v celé eurozóně vlivem měnové politiky je tak nyní hrozbou, kterou přiznává sama hlavní instituce měnové politiky, „strážkyně eura“.

V oblasti měnové politiky eurozóny – a vlastně měnové politiky obecně – jde o přelomovou událost s potenciálně nedozírnými následky, ekonomickými, ale zejména sociálními.

Šéfka ECB Christine Lagardeová dnes vůbec poprvé připustila, že centrální banka zemí eurozóny uplatní to, co si dosud zapovídala, totiž souběh zvyšování klíčových úrokových sazeb na straně jedné a programu rozsáhlého odkupu dluhopisů na straně druhé. Dosud ECB vždy říkala, že nutným předpokladem zahájení zvyšování úroků je předchozí ukončení programu odkupu dluhopisů.

Už je to tedy jinak. Co to znamená? ECB nyní bude zvyšovat své základní úrokové sazby a zároveň tlačit dolů úrokové sazby tam, kde by hrozilo, že se vymknou kontrole. Vymknutí kontrole hrozí zejména úrokům z dluhu předlužených zemí typu Itálie, potenciálně ale třeba také Francie. Kvůli záchraně těchto ekonomik, které patří v eurozóně k největším, je ECB ochotná pošlapat své dosavadní zásady.

Například ještě na sklonku loňského roku členka vedení ECB Isabel Schnabelová prohlašovala, že souběh zvyšování úroků a programu nákupu dluhopisů potenciálně může zapříčinit rozevírání nůžek bohatství ve společnosti. Program odkupu dluhopisů totiž stlačuje úroky obecněji, takže bohatým lidem zlevňuje financování nákupu nemovitostí nebo akcií. Chudší lidé ale zpravidla žádné nemovitosti ani akcie nevlastní, takže z programu tolik nemají.

Program odkupu dluhopisů – známý také jako kvantitativní uvolňování nebo „tištění miliard nových peněz“ – je obecněji považovaný za celospolečensky přínosný v čase, kdy je inflace trvaleji pod inflačním cílem centrální banky. Pokud je inflace nízká, hrozí totiž její opak – deflace. Jestliže by nastala takzvaná deflační spirála, obecný pokles cen v ekonomice by vedl k tomu, že firmy nepokryjí své náklady a budou muset rozsáhle propouštět – nejdříve spíše málo kvalifikované zaměstnance z chudších vrstev.

Proto až dosud mohla ECB tvrdit, že odkupem dluhopisů sice možná nafukuje ceny akcií a nemovitostí, ale zároveň tím samým programem brání tomu, aby chudší přicházeli o práci. Takže si polepší bohatí i chudí.

Jenže jestliže je dnes inflace v eurozóně na zhruba čtyřnásobku cíle ECB, deflace žádnou hrozbu pochopitelně nepředstavuje. ECB se tak ocitá v situaci, kterou nezažila, kdy musí zdůvodnit odkup dluhopisů jinak než hrozbou deflace. Odkup dluhopisů je totiž pro-inflačním činitelem. Takže ECB dnes také vlastně připouští, že v čase rekordní inflace bude provozovat pro-inflační měnovou politiku. Bude tak dále povzbuzovat vzestup cen akcií nebo nemovitostí, takže bohatí lidé, kteří do nich investovali, budou proti inflaci, kterou ECB bude částečně pomáhat roztáčet, chráněni lépe než chudí. Zvláště právě chudým totiž rekordní inflace – částečně ještě roztáčená Evropskou centrální bankou – ukousne zásadní část kupní síly jejich úspor, pokud nějaké mají. Chudí totiž nemají majetek v akciích nebo nemovitostech. Inflace tak může více poškodit chudé než bohaté právě i čistě vlivem měnové politiky ECB.

ECB ale musí v programu odkupu dluhopisů pokračovat, neboť bez něj by se závažně přiblížil bankrot zemí typu zmíněné Itálie. Tím, že ECB vykupuje dluhopisy italské vlády, totiž stlačuje úrok na italském dluhu, což umožňuje oddalovat možnou platební neschopnost, tedy bankrot, Itálie.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank

Comments are closed.