Press "Enter" to skip to content

Opium je Tálibánu tím, co auta Česku. Afghánské miliardy jsou v New Yorku, už zmrazené

Tálibán hladce zvládl dobýt Kábul i celý Afghánistán. Navazuje další výzva. Vládnout. A hospodařit. Hospodářskou správu země ovšem samopaly, kulomety, ani pušky nezajistí. Tálibán potřebuje ekonoma. Někoho, kdo by jeho bojovníkům ozřejmil základy současného finančnictví.  

Nepřekvapí, že jakmile příslušníci Tálibánu po dobytí metropole překročili práh kábulské centrální banky, zajímali se, kde jsou trezory s národním pokladem. Zaráží až to, že mezi sebou nemají nikoho, kdo by jim už předem řekl, že drtivá většina afghánského národního finančního majetku je deponována v New Yorku. V tamní pobočce americké centrální banky má Afghánistán sedm miliard dolarů. Největší část z tohoto „pokladu“, přes tři miliardy, tvoří americké vládní dluhopisy. Na více než miliardu pak vyjde zlato.  

Vzhledem k tomu, že další majetek má Afghánistán ještě na jiných mezinárodních účtech a u basilejské Banky pro mezinárodní platby, odpovídá jeho „národní poklad“ nějakým 9,5 miliardy dolarů. Na světě tak žije zhruba 270 miliardářů, jejichž osobní majetek je rozsáhlejší než celý afghánský národní finanční majetek.  I tak se stále jedná o obrovské peníze, za něž by šlo pořídit spoustu „kvérů“ a i fajnovějších zbraní.  

Jaké tedy muselo být rozčarování bojovníků Tálibánu, když se dozvěděli právě to, že poklad v Kábulu není. Už zítra přitom mělo z Mezinárodního měnového fondu přijít dalších 340 milionů dolarů hospodářské pomoci. Tyto peníze do Kábulu už nedorazí. Spojené státy začátkem týdne potvrdily, že zmrazily afghánský národní majetek, neboť Tálibán figuruje na sankční listině jejich ministerstva financí. Tálibán se tak k oněm takřka deseti miliardám dolarům nedostane, což nepochybně jeho rozčarování ještě stupňuje. 

Ve finančnictví zkrátka Spojené státy drží stále všechny potřebné páky. Oč méně se jim a Západu obecně daří „vyvážet demokracii“, o to úderněji dokáže využít své „finanční zbraně“.  Dokonce i západní zpravodajci jsou v oblasti financí zjevně protřelejší než v jiných oblastech. Vždyť ještě o minulé sobotě, den před pádem Kábulu, americký ministr zahraničí Antony Blinken telefonicky přislíbil afghánskému prezidentovi Ašrafu Ghánímu další zásobu dolarové hotovosti. Peníze už nedorazily. Ani nebyly na cestě. Západní politici sice do poslední chvíle navenek vyjadřovali přesvědčení, že Kábul jen tak nepadne, peníze už se ovšem poslat zdráhali.  

Zastavení zásobování dolarovou hotovostí umocnilo napětí, jež přerostlo ve finanční paniku. Afghánská měna, afghání, tak v tomto týdnu znehodnotila na svoji historicky nejslabší úroveň vůči dolaru. Afghánci totiž v době vrcholícího tažení Tálibánu, zejména během letošního července, intenzivně převáděli domácí měnu právě dolarů, které posílali do zahraničí. Tím, jak se svých afghání zbavovali, vytvářeli tlak na znehodnocení, jenž vyvrcholil v panice konce minulého a tohoto týdne.   

Takže ve výsledku Tálibán může disponovat pouze maximálně 0,2 procenta afghánského národního finančního majetku. I kdyby Tálibán získal jako svého ekonoma třeba i laureáta ekonomické Nobelovy ceny, je to na účinnou hospodářskou správu země zatraceně málo. Na zbraně se však peníze pochopitelně vždy najdou. Hlavním poraženým tak tentokrát bude prostý afghánský lid. Ten se musí připravit na to, že Tálibán omezí přístup k dolarové hotovosti. Také nejspíše nastane další oslabení afghánské měny, čehož důsledkem vyletí inflace. Ta zasáhne zejména nejchudší. Zdraží totiž i potraviny, na jejichž cenový růst jsou právě chudí nejcitlivější.  

Tálibánu ovšem hraje do karet alespoň to, že Spojené státy sice umí bleskurychle zemi odříznout od oficiálních mezinárodních finančních toků, nikoli však od finančních toků živených obchodem s opiem nebo heroinem. Washington v období patnácti let vyčlenil dohromady osm miliard dolarů na to, aby tyto finanční toky přeťal, aby zlikvidoval tolik makovic, kolik jen bude možné. Dokonce i podnikal zátahy na výrobny drog. Bez úspěchu. Afghánistán nadále zůstává světovou jedničkou v černém obchodu s opiáty.  

Pád měny, inflace či zhoršená dostupnost potravin pochopitelně jen přiživí chaos v zemi, který pro změnu představuje živnou půdu další expanzi opiové produkce. Vzhledem k odstřižení od mezinárodních finančních toků a vzhledem k takřka prázdné kábulské státní pokladně představuje nyní opium pro Tálibán možná ještě důležitější zdroj příjmu, než si dosud myslel. Během své předchozí nadvlády, v roce 2000, sice Tálibán pěstování makovic zapověděl, ovšem následně tlaku lidu ustoupil. A zřejmě i rád.  

Nejinak tomu bude zřejmě i nyní. Tálibán se sice navenek bude proti obchodu s opiáty stavět znova, bude však jen převážně „kalit vodu“. Peníze potřebuje jak on sám, tak afghánský lid, aby se nebouřil. A více než osmdesát procent světových dodávek opia a heroinu, které Afghánistán zajišťuje, zkrátka představuje pro celou zemi natolik důležitou ekonomickou hodnotu, že si ji nebude chtít odepřít. Afghánská ekonomika by totálním vymýcením obchodu s opiáty přišla zhruba o takovou část svého hrubého domácího produktu jako česká ekonomika vymýcením veškeré automobilové výroby. To hovoří za vše. 

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Comments are closed.