Donald Trump tento týden dovršil sto dní ve funkci prezidenta USA a končí mu příslovečná doba hájení. Sliboval revoluci a snad věřil, že ji uskuteční. Avšak hájení končí a dosavadní výsledky jsou – eufemisticky řečeno – rozpačité.
Řečeno bez příkras, Donaldu Trumpovi se za sto dní nic zásadního nepodařilo, pokud nepočítáme fatální poškození reputace Spojených států ve světě či výrazné posílení ruského rublu – od Trumpovy inaugurace zpevňuje jako žádná jiná měna světa. Ještě pořád se ale najdou tací, kteří tvrdí, že Trump vytváří chaos záměrně a že vše je součástí jeho plánu. A část shovívavějších kritiků dokonce stále vyšší relevanci přikládá tomu, že Trumpova administrativa jedná v souladu s takzvanou dohodou z Mar-a-Lago.
Dohoda z Mar-a-Lago má představovat neoficiální a neformální, v podstatě tajné ujednání Trumpova nejbližšího okruhu spolupracovníků nejen z administrativy. Proto je také pojmenována podle Trumpova floridského sídla. Svým názvem ale odkazuje také na oficiální dohodu z hotelu Plaza, uzavřenou roku 1985 v proslulém newyorském hotelu.
Dohoda z hotelu Plaza, za účasti představitelů tehdejší skupiny G5 nejvýznamnějších světových ekonomik, znamenala záměrné oslabení dolaru sérií mezinárodně koordinovaných kroků. Z podstatné míry ji motivoval hospodářský vzestup Japonska, jehož zejména automobily tehdy už vážně ohrožovaly americkou konkurenci, jíž export znesnadňoval až příliš silný dolar.
Okruh Trumpových kolegů v čele s bývalým pracovníkem amerického ministerstva financí Stephenem Miranem, nyní šéfem prezidentových ekonomických poradců, míní, že Spojené státy i v současnosti, stejně jako v 80. letech, doplácejí na příliš silný, nadhodnocený dolar. Jejich cílem tak nemá být nic menšího než provést radikální změnu světového finančního pořádku, vlastně uskutečnit jakousi „světovou měnovou reformu“. V jejím rámci má dojít k zásadnímu oslabení dolaru, které zlepší konkurenceschopnost amerického vývozu – a tím pádem celého amerického průmyslu.
Na rozdíl od dohody z hotelu Plaza má být dohoda z Mar-a-Lago tajná, neformální, neboť by se podstatné části dotčených – dotčených z celého světa – pochopitelně notně zajídala.
Zmíněné nadhodnocení dolaru plyne podle Trumpova okruhu spolupracovníků ze skutečnosti, že dolarová aktiva stále představují světové bezpečné útočiště. Investoři celého světa investují do dolarových aktiv, jako jsou americké vládní dluhopisy, protože věří nejen síle ekonomiky USA, ale také vojenské síle Spojených států. Tato jejich víra upevňuje dolar a dolarová aktiva, takže jsou hojně žádaná i přes mohutně narůstající americké veřejné zadlužení.
Příliš silný dolar a přílišný zájem o americké dluhopisy ale v důsledku prohlubují deficit USA v obchodu se světem. Právě proto, že američtí vývozci a americký průmysl ztrácejí kvůli silnému dolaru konkurenceschopnost. Z čehož má nejvíce těžit Čína.
Trumpovo okolí je přesvědčeno, že pokud mají Spojené státy vzestup Číny alespoň zbrzdit, historicky mimořádně vysoká cla nestačí, paradoxně musí oslabit dolar. Ostatně po dohodě z hotelu Plaza a tehdejším oslabení dolaru také došlo k ukončení vzestupu Japonska, jež na přelomu 80. a 90. let zabředlo do několik desítek let trvající deflační stagnace. I když dohoda z hotelu Plaza nebyla jejím jediným důvodem, přispět k ní určitě mohla.
Což jen zvyšuje naději Trumpova okruhu, že dohoda z Mar-a-Lago obdobně ochromí Čínu. Aby se tak však stalo, je třeba podrýt důvěru v dolar, a tedy vlastně i důvěru ve Spojené státy coby světovou vojenskou sílu, jakéhosi „světového četníka“. Náhle se zdá být motivace Trumpova vyhrožování o americkém opuštění NATO ještě o něco zřejmější.
Jde vskutku o propojené nádoby. Pod pohrůžkou vystoupení USA ze Severoatlantické aliance by totiž v rámci plnění utajené dohody z Mar-a-Lago některým věřitelům Spojených států, například držitelům amerických vládních dluhopisů z řad členských zemí právě NATO, Trump vnutil stoleté neobchodovatelné „bezúročné“ americké dluhopisy. Namísto těch úročených s mnohem kratší splatností, které tito věřitelé drží nyní.
Trump by v tomto ostatně vycházel ze studie, kterou loni v listopadu publikoval právě jeho šéfporadce Miran. Studie představuje základní kontury nového světového finančního pořádku, jenž se někdy označuje jako Bretton Wood III.
Nový světový finanční pořádek by podle Mirana měl skoncovat právě s údajným setrvalým nadhodnocením dolaru. Pokud by totiž Trump vnutil stoleté neobchodovatelné „bezúročné“ americké dluhopisy věřitelům USA, podryje důvěru v dolar z důvodu faktického částečného bankrotu Spojených států. Což ale právě zamýšlí. A pokud si stoleté dluhopisy vnutit nenechají, připraví je o bezpečnostní deštník jménem NATO. Čímž víru v dolar pro změnu podryje vyvoláním nedůvěry v USA coby onoho „světového četníka“.
Navíc existují vedlejší benefity. Zaprvé, stažením vojsk ze světa pochopitelně USA notně ušetří na odpovídajících výdajích, čímž zbrzdí nárůst svého zadlužení. Zadruhé, nárůst zadlužení USA pochopitelně zbrzdí také samotný fakt, že by Spojené státy aktem vnucení stoletých dluhopisů věřitelům v podstatě vyvolaly svůj částečný bankrot, totiž vlastní částečnou platební neschopnost. Část dlužné částky by věřitelé už zkrátka nikdy neviděli. To by nejen podvázalo důvěru v USA, ale i pomohlo zalátat alespoň část obřího amerického zadlužení.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank
